Jsem v Tokiu už třetí týden, proto bych ráda začala psát o tom, co jsem tu zatím viděla a zažila.
Někteří z vás mě žádali o to, abych vyfotila, jak to tu vypadá. Proto jsem si řekla, že vyfotím svojí každodenní cestu do školy, ale obávám se, že vás možná zklamu. Podle mě vypadá Tokio jako každé jiné velkoměsto.
Ale pojďme se už vydat na cestu, třeba budete mít jiný názor :)
Cesta do školy mi celkově zabere přibližně hodinu a půl. Nejprve jdu čtvrt hodiny na nádraží. Bydlím v celkem klidné rezidenční čtvrti a když trochu zafouká vánek od moře, člověk by se mohl snadno splést a myslet si, že je v nějakém přímořském letovisku (zvlášť, když k tomu připočítáme teploty dosahující i na začátku října 30 stupňů).
 |
| Moje ulice |
Na druhé fotce si všimněte pruhů, jež by měly teoreticky vyznačovat chodník. Nikdo si ho však nevšímá, ani chodci, ani cyklisté. V této ulici, která je většinou pustoprázdná, to nevadí. Horší je to o ulici dál, která je hlavní tepnou naší čtvrti:
Nutno podotknout, že jsem toto fotila v jakýsi podivný den, kdy všichni někam zmizeli. Nakonec jsem všechny ty lidi našla o deset minut později ve vlaku, ale to je jiný příběh.
Běžně je však tato ulice královstvím cyklistů, zejména matek, které mají jedno dítě za sebou, jedno před sebou a ještě se jim na kolo vejde nákup. Prvních pár dní jsem se snažila najít v tom chaosu, s kterým křižují silnici, nějaký řád, ale posléze jsem musela uznat, že nic takového tu není.
Zde malá vložka:
V Japonsku se jezdí vlevo. Nemyslím tím jen auta, i po eskalátorech jezdíte vlevo. Dokonce i klíč do zámku strkáte naopak. Ovšem má snaha chodit po levém chodníku přišla vniveč, a tak chodím, jak se mi zachce, hlavně se ale pečlivě vyhýbám všem zuřivým cyklistům.
Tenhle chlápek s lotosovým květem v ruce mi každý den, když se vracím ze školy, říká, že už mám zabočit.
Před nádražím jsem konečně potkala proudy japonských středoškolaček, kterými se běžně prodírám půlku cesty k nádraží. Do školy jezdím dvěma vlaky, s přestupem na Šindžuku, asi největším tokijském dopravním uzlu. Jsou to sice vlaky, ale popravdě se nikterak neliší od metra, až na tu maličkou drobnost, že jezdí nad zemí. V Tokiu jezdí samozřejmě i metro a jiné dopravní prostředky, ale složitosti zdejší hromadné dopravy si nechám pro jiný článek. Teď jen jedna fotka z nádraží:
 |
| Právě odjel vlak. O pět minut později bylo nástupiště zaplněné. |
Všimli jste si, jak ti lidé stojí v pravidelných rozestupech? Na nástupišti jsou totiž značky v místech, kde, když zastaví vlak, jsou dveře. Dokonce jsem tam našla namalovanou i poznámku o tom, kde jsou umístěna prioritní sedadla, aby je nějaká stařenka s hůlkou nemusela hledat až ve vlaku. A ano, je nezbytné, se k té značce co nejdřív postavit, protože pokud je člověk až na konci řady, už se do vlaku nemusí narvat (to je myslím jediné vhodné slovo k činnosti, která se děje u vlakových dveří v období dopravní špičky).
Další fotky už jsou z cesty z vlaku do školy, která mi taktéž trvá okolo 15 minut.
Jeden z vlaků na trati Jamanote, která obkružuje centrum města. Vlaky ve stanicích na této trati staví asi každé dvě minuty. A samozřejmě nezbytná kola.
Občas se řídím zásadou, že stačí jít s davem a ten mě dovede, kam potřebuji. Bohužel to platí tak v polovině případů. Ale na nejbližší nádraží vás dovede vždycky.
Kousek od nádraží už zase vcházím do poměrně klidné čtvrti:
Ale staví se všude. A opakování z japonštinářských skript:
 |
| Safety first. |
O kousek dále už začíná být okolní prostředí zajímavější:
 |
| Hřbitov |
A hned vedle malý chrám:
A o 200 metrů dál o trošku větší svatyně:
 |
| Místo očisty. |
Pak člověk přejde silnici, jde dvě minuty a ocitne se na takovéhle křižovatce:
No a cíl cesty? Ten je tady:
A na co se můžete těšit v příštích dílech?
Ukážeme si, co se skrývá za červenou bránou, odtajníme některé zapeklitosti tokijského dopravního systému a také budeme přemýšlet nad tím, zda jsou japonské sladkosti jen na okrasu či se dají jíst.
.JPG)
