sobota 25. října 2014

Poznámky ze sadó

Dneska se uchýlím k bodové formě a sepíšu pár poznámek, jež mě napadají při hodině sadó.

*Učily jsme se skládat utěrku. Když říkám utěrku, tak myslím takovýto krásný kousek látky:



Ale opravdu se s tím otírá prach, respektive těch pár smítek, které se stihly usadit na dokonale udržovaném náčiní. Skládání velmi připomínalo origami, což sensei přivedl k dokonalosti, když poukázal na to, že bychom tam měly vytvořit usagi no mimi (zaječí uši). Asi tedy v rámci přípravy na další hodinu zkusím složit toto.

*Když mluvím o příští hodině: byl nám zadán domácí úkol. To není nic mimořádného, ale jde o to, jaký. Sensei donesl wagaši a do příště máme přímo pro ten konkrétní kousek stvořit vhodné jméno. Žlutohnědá kostka asi nebude to, co si představuje.

autor fotky: Akari (ありがとう!)


*Pokud jste levák, nepokoušejte se používat hůlky pravou rukou. Vyzkoušela jsem to za vás. Při poslední hodině na mě padl los na předvedení části čajového obřadu a abych zachovala všechna pravidla, uchopila jsem hůlky při nabírání wagaši pravačkou. Nu, po minutě jsem musela přiznat porážku a wagaši přemístit rukou levou. Ale lepší než aby spadlo na zem, že.

* Co pamětihodného jsme se ještě učily? Například, jak vstát ze seizy bez toho, aby se ruce dotkly země, nebo jak správně poskládat uhlíky pod kotlík. Ale na video z hodiny ikebany o tom, jaký vliv má ikebana na které části našeho mozku, to stejně nemá. Ale o ikebaně zas třeba někdy jindy.

Na závěr ještě pár fotek náčiní, které nám bylo zapůjčeno:

V tomhle všechno schovávám.

Vějíř - z jedné strany tradiční...

...ale na druhé se skrývají obrázky sladkostí.

Další látka, jejíž účel nám ještě nebyl odhalen.

A příbor - krájedlo a napichovadlo na wagaši.



Slovníček pro nejapanisty:
sadó = čajový obřad, dosl. cesta čaje
sensei = mistr, učitel
wagaši = sladkosti tradičně podávané při čajovém obřadu
seiza = japonský tradiční způsob sezení
ikebana = aranžování květin (Japonci však častěji používají slova kadó, cesta květin)


pondělí 13. října 2014

Japonské sladkosti: k jídlu nebo na okrasu?

Sladkosti patří k japonské kuchyni stejně jako ke každé jiné, člověk by tu však rychle mohl nabýt dojmu, že jsou všechny jen z různě upravené rýže. Naštěstí to neplatí zdaleka o všech.

Abych odpověděla na otázku položenou v názvu: japonské sladkosti zcela určitě jedlé jsou, ne všechny však musí chutnat evropskému jazýčku zmlsanému čokoládou. Abych to trochu ujasnila, roztřídila jsem japonské sladkosti, souhrnně nazývané okaši お菓子, do několika kategorií. Budu psát však jen o těch, s kterými jsem se tu už setkala, takže výčet nebude rozhodně vyčerpávající.

Začnu hned těmi nejtradičnějšími zákusky, zvanými wagaši 和菓子 (doslova japonské sladkosti  - čekali jste něco jiného?)  Tyto zákusky se tradičně podávají při čajovém obřadu a mění se podle ročních období. Bývají velice umně zpracované. Nejčastěji se vyrábí z rýžové mouky, což je zřejmě jejich největší mínus: chutnají všechny stejně. Stejně nijace.



Tenhle zákusek jsme dostali na první hodině čajového obřadu a je zrovna příkladem sladkosti, jež je spíše na okrasu, přestože je určený k jídlu.

Ne, nejsou to buráky, ale fazolky adzuki.

Výjimka z pravidla. Nevyhlíží zrovna fotogenicky, ale chutnal mi víc než jiné zákusky z hodin čajového obřadu. Pravděpodobně proto, že pro tentokrát vynechali rýži. Hlavní ingrediencí se staly jedlé kaštany.


Kategorie číslo dvě: Rýže opět v hlavní roli

Tentokrát ve formě všelijakých knedlíčků. Nejčastěji se prodávají ve stáncích na ulici či v malých krámcích, ale není problém je najít v supermarketu. Zatím mě nezklamaly.


Takhle pěkně mi je vždy zabalí stařenka z krámku v naší ulici.


Vevnitř se skrývá anko dango あんこ団子. Dango jsou malé rýžové knedlíčky, zde napíchnuté na špejli a pečlivě schované pod vrstvou anka. Anko je sladká pasta z již výše zmiňovaných červených fazolek adzuki, kterou najdete v půlce japonských laskomin. Existuje několik druhů, jemná, hrubá, ve které zůstaly slupky fazolí, a narazila jsem i na verzi, ve které byly ponechány celé fazole.
Z podobného soudku jsem ještě ochutnala mitaraši dango 御手洗団子, které jsou polité sirupem ze sójové omáčky, mirinu a cukru.




A toto jsou jakigurimoči 焼き栗もち. Rýžové knedlíčky moči obalené v kaštanovém pyré a mírně opálené. Pravděpodobně podzimní specialita.

Třetí kategorie shrnuje tradiční sladkosti neobsahující rýži (možná). Prvním takovým pokrmem je dorajaki どら焼き. Dva nadýchané lívance slepené k sobě spoustou anka. Doporučuju.



Dále můžete narazit na taijaki 鯛焼き, běžně plněné buď ankem nebo pudinkem. Tradičně mají podobu rybky, já na ně narazila na hoře Takao (o té zas jindy) ve tvaru bájného tvora tengua 天狗(jazykové okénko: tudíž se jmenovaly tengujaki 天狗焼き a prodávaly se v tenguja 天狗屋, ano, sufix -ja se dá připojit vskutku za cokoliv). Jo, a jedí se horké.


Když už jsme byly na Takao, koupily jsme si ještě sušenky ve tvaru javorových listů. Takao je známé místo pro momidži 紅葉, pozorování podzimně zbarveného listí.



Poslední kategorie jsou pamlsky, které běžně koupíte v nejbližším kombini (z anglického convenience store, obchody podobné smíšenému zboží) nebo ve školním bufetu. Jestli už máte plné zuby rýže a anka, tak tyto obsahují čokoládu!

Nejprve moje nejoblíbenější, きのこの山, doslova hora houbiček.




Vyrábí se ještě ve dvou variantách, ve tvaru bambusových výhonků a ve tvaru pařezů. Bonus: z krabičky jde poskládat robot!



Tuhle plachetnici jsem si koupila, když jsem toužila po normální čokoládě. Takže jsem se pak trochu divila, když jsem ji otočila a našla tam zanořenou sušenku.


Pocky, tyčinky namočené v čokoládě, zná každý člověk alespoň trochu zasažený Japonskem. Tohle jsou midi Pocky a jsou obalené ve hmotě ze sladkých brambor.


A tyhle tyčinky jménem Toppo jsou takové Pocky naruby, čokoláda je totiž uvnitř.



A pokud se někdy dostanete do Tokia, tak se určitě stavte na Haradžuku a ochutnejte tamní obrovitánské kornouty z palačinek. Jsou plněné vším možným od obyčejné šlehačky s jahodami po dýňový cheesecake. Mají přes padesát druhů a od všech mají vystavené ve vitríně umělohmotné modely.

Nějaké návrhy, co bych měla ochutnat příště?













pondělí 6. října 2014

Cesta do školy

Jsem v Tokiu už třetí týden, proto bych ráda začala psát o tom, co jsem tu zatím viděla a zažila.

Někteří z vás mě žádali o to, abych vyfotila, jak to tu vypadá. Proto jsem si řekla, že vyfotím svojí každodenní cestu do školy, ale obávám se, že vás možná zklamu. Podle mě vypadá Tokio jako každé jiné velkoměsto.

Ale pojďme se už vydat na cestu, třeba budete mít jiný názor :)

Cesta do školy mi celkově zabere přibližně hodinu a půl. Nejprve jdu čtvrt hodiny na nádraží. Bydlím v celkem klidné rezidenční čtvrti a když trochu zafouká vánek od moře, člověk by se mohl snadno splést a myslet si, že je v nějakém přímořském letovisku (zvlášť, když k tomu připočítáme teploty dosahující i na začátku října 30 stupňů).



Moje ulice


Na druhé fotce si všimněte pruhů, jež by měly teoreticky vyznačovat chodník. Nikdo si ho však nevšímá, ani chodci, ani cyklisté. V této ulici, která je většinou pustoprázdná, to nevadí. Horší je to o ulici dál, která je hlavní tepnou naší čtvrti:



Nutno podotknout, že jsem toto fotila v jakýsi podivný den, kdy všichni někam zmizeli. Nakonec jsem všechny ty lidi našla o deset minut později ve vlaku, ale to je jiný příběh. 
Běžně je však tato ulice královstvím cyklistů, zejména matek, které mají jedno dítě za sebou, jedno před sebou a ještě se jim na kolo vejde nákup. Prvních pár dní jsem se snažila najít v tom chaosu, s kterým křižují silnici, nějaký řád, ale posléze jsem musela uznat, že nic takového tu není.

Zde malá vložka:
V Japonsku se jezdí vlevo. Nemyslím tím jen auta, i po eskalátorech jezdíte vlevo. Dokonce i klíč do zámku strkáte naopak. Ovšem má snaha chodit po levém chodníku přišla vniveč, a tak chodím, jak se mi zachce, hlavně se ale pečlivě vyhýbám všem zuřivým cyklistům.


Tenhle chlápek s lotosovým květem v ruce mi každý den, když se vracím ze školy, říká, že už mám zabočit.




Před nádražím jsem konečně potkala proudy japonských středoškolaček, kterými se běžně prodírám půlku cesty k nádraží. Do školy jezdím dvěma vlaky, s přestupem na Šindžuku, asi největším tokijském dopravním uzlu. Jsou to sice vlaky, ale popravdě se nikterak neliší od metra, až na tu maličkou drobnost, že jezdí nad zemí. V Tokiu jezdí samozřejmě i metro a jiné dopravní prostředky, ale složitosti zdejší hromadné dopravy si nechám pro jiný článek. Teď jen jedna fotka z nádraží:


Právě odjel vlak. O pět minut později bylo nástupiště zaplněné.
Všimli jste si, jak ti lidé stojí v pravidelných rozestupech? Na nástupišti jsou totiž značky v místech, kde, když zastaví vlak, jsou dveře. Dokonce jsem tam našla namalovanou i poznámku o tom, kde jsou umístěna prioritní sedadla, aby je nějaká stařenka s hůlkou nemusela hledat až ve vlaku. A ano, je nezbytné, se k té značce co nejdřív postavit, protože pokud je člověk až na konci řady, už se do vlaku nemusí narvat (to je myslím jediné vhodné slovo k činnosti, která se děje u vlakových dveří v období dopravní špičky).

Další fotky už jsou z cesty z vlaku do školy, která mi taktéž trvá okolo 15 minut.



Jeden z vlaků na trati Jamanote, která obkružuje centrum města. Vlaky ve stanicích na této trati staví asi každé dvě minuty. A samozřejmě nezbytná kola.



Občas se řídím zásadou, že stačí jít s davem a ten mě dovede, kam potřebuji. Bohužel to platí tak v polovině případů. Ale na nejbližší nádraží vás dovede vždycky.

Kousek od nádraží už zase vcházím do poměrně klidné čtvrti:



Ale staví se všude. A opakování z japonštinářských skript:

Safety first.

O kousek dále už začíná být okolní prostředí zajímavější:

Hřbitov

A hned vedle malý chrám:





A o 200 metrů dál o trošku větší svatyně:




Místo očisty.
Pak člověk přejde silnici, jde dvě minuty a ocitne se na takovéhle křižovatce:



No a cíl cesty? Ten je tady:



A na co se můžete těšit v příštích dílech?

Ukážeme si, co se skrývá za červenou bránou, odtajníme některé zapeklitosti tokijského dopravního systému a také budeme přemýšlet nad tím, zda jsou japonské sladkosti jen na okrasu či se dají jíst.