O Japoncích a dešti

Japonci mají pro déšť tolik slov jako Eskymáci pro sníh.

To už myslím napovídá, že vztah Japonců k dešti je čímsi speciální. Dneska bych se však chtěla věnovat především tomu, jak skvěle jsou Japonci na déšť vybaveni.

Začněme přípravou: předpovědí počasí. Nepřestává mě udivovat, jak propracované jsou stránky Japonské meteorologické agentury. Zvlášť, když si uvědomím, že je to anglická verze stránek (když se dívám na anglickou verzi stránek Českého hydrometeorologického úřadu, vidím jen půlku informací, co v české verzi, a spousta informací zůstává v češtině). Kromě předpovědi běžného počasí tam najdete třeba předpovědi a pohyb tajfunů, vulkanickou aktivitu, podrobné informace o zemětřesení nebo systém varování před nepříznivým počasím (pravdou zůstává, že většinu z těchto věcí v Evropě nepotřebujeme). Pokud zvládáte japonštinu, dobré jsou i stránky od Yahoo Japan, kde najdete dokonce i obrázky, které ukazují, zda si vzít brýle či raději deštník nebo jestli dnes uschne vyprané prádlo.

Pokud jste dnes pověsili prádlo hned ráno, tak pravděpodobně uschne. Raději si s sebou vezměte skládací deštník (zrovna neprší, takže nemusíte vystřelovací, ale déšť je pravděpodobný). A co se týče sluníčka, dneska se těžko spálíte.

Samozřejmě, propracovanost stránek by byla k ničemu, kdyby byly předpovědi nespolehlivé. K tomu můžu říct jen jedno: déšť mě bez deštníku zastihl zatím jen dvakrát. Vždycky, když jsem se ráno nepodívala na předpověď.

Přemýšlíte, jestli jsem moc zmokla? Ne, jen mám teď o dva deštníky víc. Cože, kupovat si nový　deštník kvůli jedné cestě deštěm? V Čechách bych to pravděpodobně ani nezvažovala, ale v Japonsku jsou levné vystřelovací deštníky brány jako spotřební zboží a prodávají na každém rohu. Dokonce i ve školním knihkupectví.

zdroj

Takovýto obyčejný deštník seženete i za 200 jenů (cca 40 korun). A jejich průhlednost je vážně praktická.

Japonci mají ve velké oblibě vystřelovací deštníky, což s sebou přineslo další vynálezy. Před každým obchodem, restaurací či školou je stojan na deštníky, aby lidi nezamokřili podlahu uvnitř. Před menšími obchody bývá obyčejná nádoba, před většími mají stojan s dírami pro jednotlivé deštníky.

 

zdroj                                                         zdroj

V místech, kde se očekává velký nával lidí, mají dokonce uzamykatelné stojany na deštníky. Třeba v Národním muzeu.

zdroj

A pokud se bojíte, že by vám někdo mohl ukradnout deštník, zatímco v obchodě přemýšlíte, co koupit k obědu, nebojte, i na to Japonci mysleli. (Ovšem pravděpodobnost krádeže čehokoliv v Japonsku je asi na úrovni pravděpodobnosti toho, že v Tokiu ani jednou nezabloudíte). Pokud si chcete vzít deštník s sebou a zároveň nezamokřit podlahu, použijte tenhle přístroj, v japonštině nazývaný kasapon 傘ポン:

zdroj

Jednoduše strčíte deštník dovnitř a přístroj ho obalí plastovým pytlíkem.

Další fascinující věc, na kterou jsem zatím během deštivých dní narazila, jsou plastové záclony obchodů, které vystavují část zboží venku, nebo restaurací s předzahrádkou.

zdroj

Během dohledávání informací k článku jsem našla další zajímavé informace o japonských deštnících. Dosud jsem se domnívala, že wagasa 和傘 (na obrázku) je jen slunečník, vzhledem k tomu, že je vyrobený z papíru. Tento papír je ovšem napuštěný olejem, aby byl voděodolný, tudíž wagasa slouží i jako deštník.

zdroj

Další překvapivou věcí je systém šibukasa 渋傘. Deštníky jsou volně umístěny ve městě (ve stojanech u obchodů, v metru a podobně) a člověk si je může zadarmo půjčit a vrátit zas někde jinde. Trochu to principem připomíná například česká rekola, jen bez nutnosti členství a zadarmo. A proč šibukasa? Systém je provozovaný v tokijské čtvrti Šibuja.

Setkali jste se během deštivých dní s něčím neobvyklým?

Slovníček deštníkový

傘建て kasatate stojan na deštníky

傘ポン kasapon výše zmiňovaný přístroj, kasa = deštník, pon = zvuk, který přístroj vydává

透明傘 tómei kasa průhledný deštník, často také nazývaný ビニール傘 binírugasa, podle vinylu, z kterého se tyto deštníky vyrábí

和傘 wagasa tradiční japonské slunečníky/deštníky vyráběné z olejem napuštěného papíru a bambusové konstrukce

Ranní špička

Vítejte ve hře Tókjó no denša.

Level 2014: Ranní špička. Návod k přežití.

aneb

Japonci jsou ohleduplný národ. Divá zvěř se z nich stává ve dvou případech: při jízdě na kole a ve vlakové ranní špičce.

Příprava na nástupišti

Svlékněte si potřebné vrstvy oblečení, zejména kabáty či mikiny. Nebojte, bude vám teplo. Máte-li dlouhé vlasy, rozhodně si je svažte, jinak o půlku přijdete (sama se divím, že ještě nejsem holohlavá). Postavte se spořádaně na značku a čekejte na příjezd vlaku. Vychutnejte si poslední okamžik klidu.

Boj začíná

Při zastavení vlaku se postavte ke straně dveří, ať vás nesvalí vystupující proud lidí. Když začne dav řídnout, okamžitě se začněte cpát dovnitř. Pokud jste se ve frontě na 10. a horší pozici, raději počkejte na další vlak. Hlášení dveře se zavírají berte vážně, vlak nepočká, až nastoupíte, (protože by nikdy neodjel). V případě, že se dveře automaticky nezavřou, přiběhne ekiin se světelným mečem červené barvy, kterým vás zdvořile, ale nekompromisně nacpe dovnitř.

Boj o pozice

Nenechte se natlačit k jakékoliv tyči, jinak z vás vymačká vnitřnosti. Rovněž pozice těsně u čarodějů, jimž se podařilo ukořistit místo k sezení, není zrovna výhodná. Mohli byste jim spadnout do klína. O úchyty na ruce nebojujte, lidská masa vás udrží dostatečně.

Obrana pozice

Na prvním místě chraňte svůj prostor k dýchání a nenechte si rozmačkat plíce. Na druhém se starejte o své zavazadlo, které pravděpodobně není tak tvárné jako vy a větší tlak by nemuselo přežít. Pokud je deštivý den a máte s sebou deštník (typicky obrovský průhledný vystřelovací), je o zábavu postaráno. Nepočítejte s tím, že byste udrželi vzpřímenou pozici a raději očekávejte ranní rozcvičku, dav vás protáhne do tvarů, o nichž zatím nevíte, že vůbec existují. Pokud jste zvládli vše předchozí a stojíte na obou nohách, máte téměř vyhráno.

Udržení pozice

K vyhrání tohoto levelu je zapotřebí udržet pozici alespoň třicet minut, což může být psychicky dosti náročné. Pomáhá zavřít oči a pokusit se zapomenout na to, kde jste. Případně můžete dohnat spánek, ramenní vycpávky okolo stojících sararímanů poslouží jako dobrý polštář.

Někteří nešťastní jedinci si dopřávají ještě bonusovou část tohoto levelu: stihnout vystoupit z vlaku na správné stanici, za účelem čehož profackují všechny okolo stojící naditou aktovkou. My, kteří vystupujeme na konečné, to naštěstí nemusíme řešit.

Pokud jste úspěšně prošli celým levelem, můžete se pustit do dalších, například Jak se neztratit v tokijském metru (bude následovat).

Při hraní se můžete inspirovat zde.

Hráčský slovníček

tókjó no denša = tokijský příměstský vlak, ale lze zahrnout i metro (celý systém je navzájem velice propojený)
ekiin = nádražní personál
sararíman = dosl. člověk, který dostává plat. Jakýkoliv zaměstnanec velké firmy nebo úředník v obleku.

Tajemství červené brány

Dneska se podíváme, co se skrývá za červenou bránou z prvního příspěvku. Když jí projdete, ze všeho nejdřív spatříte usměvavého vrátného, který vám pokyne gokigenjó  a bude po vás chtít průkazku, aby vás pustil dál. Průkazku čeho? Gakušúin džoši daigaku 学習院女子大学, alias Gakushuin Women's College, alias GWC, školy, ve které trávím nynější semestr.

A ano, jak napovídá název, jedná se o školu čistě dívčí. To by vám ostatně dostatečně ozřejmil pohled do aleje, jež vede od vrátnice ku škole, vždy plné krásně oblečených Japonek (zřejmě díky zvyku ze školní uniformy je výskyt sukní daleko vyšší než u nás). Stromy vysazené v aleji jsou z většiny sakury, pročež studentky na jaře zasypává růžový sníh. Popravdě, růžových je ve škole víc věcí: čajové šálky v jídelně, sešity či webové stránky. Dokonce i budovy jsou s přivřenýma očima růžové. Ale není se co divit, škola má růžový kvítek sakury ve svém znaku.

Když dojdeme na konec aleje, nejprve po levé straně spatříme malý parčík téměř pralesního vzhledu. Pak už se ovšem před námi objeví první školní budova, které však bylo do vínku dáno číslo 2. V té se nachází většina učeben, včetně wašicu, tedy místností v japonském stylu, kde probíhá například výuka čajového obřadu. Ale na první pohled nejvíc zaujmou eskalátory.

Projdeme-li průchodem v budově, otevře se nám výhled na nádvoří plné bílých stolečků v lehce francouzském stylu.

A takhle nádvoří vypadá v době školního festivalu:

Přes nádvoří přejdeme ke školní jídelně. Jídlo si vybereme podle plastových modelů a zaplatíme v automatu, který nám vydá lístek s názvem zvoleného jídla. Většina jídel se tu skládá z nudlí: rámen, soba, udon a deset dalších obměn. Zatím největší favorit: tempura soba. Ale kicune soba je taky dobrá (ano, opravdu tu existuje jídlo, co názvem připomíná liščího soba, ale zvířata byste v něm hledali marně).

Ani liška, ani sob, ale tanuki, protentokrát udon.

Pak jsou tu ještě jídla s rýží. Karé raisu, gokigenjó, wateišoku a pár dalších. Slovíčko gokigenjó je vůbec pro GWC symbolické: je to zdvořilejší verze pozdravu konničiwa, kterou lze potkat ve škole na každém kroku, v případě jídla znamená denně obměňované jídlo dne. Wateišoku se taky každý den mění, ale protože jde o variace na klasické japonské jídlo, vždy je součástí ryba, misoširu a nějaká nakládaná zelenina. A pozor, budou se vás ptát, jestli chcete rýži bílou nebo barevnou. Zatím jsem nezjistila, jak se přesně řekne ta druhá rýže, takže si říkám o bílou.

A v automatu s nápoji na výběr teplá či studená senča (autorka zvesela mává na hnědou břečku, jež v menze nazývají čajem). Kromě jídelny se tu nachází taky školní bufet, kde je největším hitem točená zmrzlina, u níž je každý týden obměňovaná příchuť (kromě klasické vanilky jsem zatím narazila na dýňovou zmrzlinu a na zmrzlinu s příchutí Apollo, což je japonská cukrovinka ve formě jahodové čokolády).

Když jsme se dosyta najedli, můžeme zamířit do protější budovy, kde má sídlo centrum pro zahraniční studenty. Tam sedí všichni ti dobří lidé, kteří se o nás starají. Krom toho tu je pár učeben a především kabinety, takže pšš, nerušit. Další části školního areálu jsou dosud neprozkoumané, zlehka jsem zatím nakoukla jen do knihovny a obchodu se školními suvenýry.

Doufám, že se vám prohlídka školy líbila! Příště se těšte na reportáž z hory Takao, kde jsme místo avizovaných opic potkali chobotnici.

Slovníček, tentokrát převážně gastronomický

rámen - tenké žluté nudle čínského původu. Často podávaný s vajíčkem, plátky masa, cibulkou či bambusem, ale podobně jako další nudle má mnoho obměn.

soba - tenké nudle z pohanky, která jim dodává tmavší zbarvení

udon - tlusté pšeničné nudle

tempura - zelenina, ryby nebo krevety obalené ve křupavém těstíčku, jídlo portugalského původu

kicune - liška, důležité stvoření japonských mýtů

kicune soba, popř. kicune udon - nudle, k nimž je přidaný tenký plátek praženého tofu zvaný aburaage, který má zlatavou barvu liščího kožíšku

tanuki - japonský příbuzný psíka mývalovitého, taktéž mající výsadní postavení v japonských bájích

tanuki udon, popř. tanuki soba - nudle s křupavým pufovaným sypáním na povrchu (trochu to připomíná křupavé kuličky, které v českých jídelnách přidávají do hrachovky). Tentokrát se nudle nejmenují podle zvířecího zbarvení, ale jednoduše podle toho, že je to prý tanukiho oblíbené jídlo.

misoširu - polévka z rybího vývaru, do které je přidána pasta z fermentovaných sójových bobů miso. Co se týče dalších přísad, je opět velice variabilní.

karé raisu - rýže s masem a kari omáčkou

senča - základní typ japonského zeleného čaje

Poznámky ze sadó

Dneska se uchýlím k bodové formě a sepíšu pár poznámek, jež mě napadají při hodině sadó.

*Učily jsme se skládat utěrku. Když říkám utěrku, tak myslím takovýto krásný kousek látky:

Ale opravdu se s tím otírá prach, respektive těch pár smítek, které se stihly usadit na dokonale udržovaném náčiní. Skládání velmi připomínalo origami, což sensei přivedl k dokonalosti, když poukázal na to, že bychom tam měly vytvořit usagi no mimi (zaječí uši). Asi tedy v rámci přípravy na další hodinu zkusím složit toto.

*Když mluvím o příští hodině: byl nám zadán domácí úkol. To není nic mimořádného, ale jde o to, jaký. Sensei donesl wagaši a do příště máme přímo pro ten konkrétní kousek stvořit vhodné jméno. Žlutohnědá kostka asi nebude to, co si představuje.

autor fotky: Akari (ありがとう!)

*Pokud jste levák, nepokoušejte se používat hůlky pravou rukou. Vyzkoušela jsem to za vás. Při poslední hodině na mě padl los na předvedení části čajového obřadu a abych zachovala všechna pravidla, uchopila jsem hůlky při nabírání wagaši pravačkou. Nu, po minutě jsem musela přiznat porážku a wagaši přemístit rukou levou. Ale lepší než aby spadlo na zem, že.

* Co pamětihodného jsme se ještě učily? Například, jak vstát ze seizy bez toho, aby se ruce dotkly země, nebo jak správně poskládat uhlíky pod kotlík. Ale na video z hodiny ikebany o tom, jaký vliv má ikebana na které části našeho mozku, to stejně nemá. Ale o ikebaně zas třeba někdy jindy.

Na závěr ještě pár fotek náčiní, které nám bylo zapůjčeno:

V tomhle všechno schovávám.

Vějíř - z jedné strany tradiční...

...ale na druhé se skrývají obrázky sladkostí.

Další látka, jejíž účel nám ještě nebyl odhalen.

A příbor - krájedlo a napichovadlo na wagaši.

Slovníček pro nejapanisty:

sadó = čajový obřad, dosl. cesta čaje

sensei = mistr, učitel

wagaši = sladkosti tradičně podávané při čajovém obřadu

seiza = japonský tradiční způsob sezení

ikebana = aranžování květin (Japonci však častěji používají slova kadó, cesta květin)

Japonské sladkosti: k jídlu nebo na okrasu?

Sladkosti patří k japonské kuchyni stejně jako ke každé jiné, člověk by tu však rychle mohl nabýt dojmu, že jsou všechny jen z různě upravené rýže. Naštěstí to neplatí zdaleka o všech.

Abych odpověděla na otázku položenou v názvu: japonské sladkosti zcela určitě jedlé jsou, ne všechny však musí chutnat evropskému jazýčku zmlsanému čokoládou. Abych to trochu ujasnila, roztřídila jsem japonské sladkosti, souhrnně nazývané okaši お菓子, do několika kategorií. Budu psát však jen o těch, s kterými jsem se tu už setkala, takže výčet nebude rozhodně vyčerpávající.

Začnu hned těmi nejtradičnějšími zákusky, zvanými wagaši 和菓子 (doslova japonské sladkosti  - čekali jste něco jiného?)  Tyto zákusky se tradičně podávají při čajovém obřadu a mění se podle ročních období. Bývají velice umně zpracované. Nejčastěji se vyrábí z rýžové mouky, což je zřejmě jejich největší mínus: chutnají všechny stejně. Stejně nijace.

Tenhle zákusek jsme dostali na první hodině čajového obřadu a je zrovna příkladem sladkosti, jež je spíše na okrasu, přestože je určený k jídlu.

Ne, nejsou to buráky, ale fazolky adzuki.

Výjimka z pravidla. Nevyhlíží zrovna fotogenicky, ale chutnal mi víc než jiné zákusky z hodin čajového obřadu. Pravděpodobně proto, že pro tentokrát vynechali rýži. Hlavní ingrediencí se staly jedlé kaštany.

Kategorie číslo dvě: Rýže opět v hlavní roli

Tentokrát ve formě všelijakých knedlíčků. Nejčastěji se prodávají ve stáncích na ulici či v malých krámcích, ale není problém je najít v supermarketu. Zatím mě nezklamaly.

Takhle pěkně mi je vždy zabalí stařenka z krámku v naší ulici.

Vevnitř se skrývá anko dango あんこ団子. Dango jsou malé rýžové knedlíčky, zde napíchnuté na špejli a pečlivě schované pod vrstvou anka. Anko je sladká pasta z již výše zmiňovaných červených fazolek adzuki, kterou najdete v půlce japonských laskomin. Existuje několik druhů, jemná, hrubá, ve které zůstaly slupky fazolí, a narazila jsem i na verzi, ve které byly ponechány celé fazole.

Z podobného soudku jsem ještě ochutnala mitaraši dango 御手洗団子, které jsou polité sirupem ze sójové omáčky, mirinu a cukru.

A toto jsou jakigurimoči 焼き栗もち. Rýžové knedlíčky moči obalené v kaštanovém pyré a mírně opálené. Pravděpodobně podzimní specialita.

Třetí kategorie shrnuje tradiční sladkosti neobsahující rýži (možná). Prvním takovým pokrmem je dorajaki どら焼き. Dva nadýchané lívance slepené k sobě spoustou anka. Doporučuju.

Dále můžete narazit na taijaki 鯛焼き, běžně plněné buď ankem nebo pudinkem. Tradičně mají podobu rybky, já na ně narazila na hoře Takao (o té zas jindy) ve tvaru bájného tvora tengua 天狗(jazykové okénko: tudíž se jmenovaly tengujaki 天狗焼き a prodávaly se v tenguja 天狗屋, ano, sufix -ja se dá připojit vskutku za cokoliv). Jo, a jedí se horké.

Když už jsme byly na Takao, koupily jsme si ještě sušenky ve tvaru javorových listů. Takao je známé místo pro momidži 紅葉, pozorování podzimně zbarveného listí.

Poslední kategorie jsou pamlsky, které běžně koupíte v nejbližším kombini (z anglického convenience store, obchody podobné smíšenému zboží) nebo ve školním bufetu. Jestli už máte plné zuby rýže a anka, tak tyto obsahují čokoládu!

Nejprve moje nejoblíbenější, きのこの山, doslova hora houbiček.

Vyrábí se ještě ve dvou variantách, ve tvaru bambusových výhonků a ve tvaru pařezů. Bonus: z krabičky jde poskládat robot!

Tuhle plachetnici jsem si koupila, když jsem toužila po normální čokoládě. Takže jsem se pak trochu divila, když jsem ji otočila a našla tam zanořenou sušenku.

Pocky, tyčinky namočené v čokoládě, zná každý člověk alespoň trochu zasažený Japonskem. Tohle jsou midi Pocky a jsou obalené ve hmotě ze sladkých brambor.

A tyhle tyčinky jménem Toppo jsou takové Pocky naruby, čokoláda je totiž uvnitř.

A pokud se někdy dostanete do Tokia, tak se určitě stavte na Haradžuku a ochutnejte tamní obrovitánské kornouty z palačinek. Jsou plněné vším možným od obyčejné šlehačky s jahodami po dýňový cheesecake. Mají přes padesát druhů a od všech mají vystavené ve vitríně umělohmotné modely.

Nějaké návrhy, co bych měla ochutnat příště?

Cesta do školy

Jsem v Tokiu už třetí týden, proto bych ráda začala psát o tom, co jsem tu zatím viděla a zažila.

Někteří z vás mě žádali o to, abych vyfotila, jak to tu vypadá. Proto jsem si řekla, že vyfotím svojí každodenní cestu do školy, ale obávám se, že vás možná zklamu. Podle mě vypadá Tokio jako každé jiné velkoměsto.

Ale pojďme se už vydat na cestu, třeba budete mít jiný názor :)

Cesta do školy mi celkově zabere přibližně hodinu a půl. Nejprve jdu čtvrt hodiny na nádraží. Bydlím v celkem klidné rezidenční čtvrti a když trochu zafouká vánek od moře, člověk by se mohl snadno splést a myslet si, že je v nějakém přímořském letovisku (zvlášť, když k tomu připočítáme teploty dosahující i na začátku října 30 stupňů).

Moje ulice

Na druhé fotce si všimněte pruhů, jež by měly teoreticky vyznačovat chodník. Nikdo si ho však nevšímá, ani chodci, ani cyklisté. V této ulici, která je většinou pustoprázdná, to nevadí. Horší je to o ulici dál, která je hlavní tepnou naší čtvrti:

Nutno podotknout, že jsem toto fotila v jakýsi podivný den, kdy všichni někam zmizeli. Nakonec jsem všechny ty lidi našla o deset minut později ve vlaku, ale to je jiný příběh. 

Běžně je však tato ulice královstvím cyklistů, zejména matek, které mají jedno dítě za sebou, jedno před sebou a ještě se jim na kolo vejde nákup. Prvních pár dní jsem se snažila najít v tom chaosu, s kterým křižují silnici, nějaký řád, ale posléze jsem musela uznat, že nic takového tu není.

Zde malá vložka:

V Japonsku se jezdí vlevo. Nemyslím tím jen auta, i po eskalátorech jezdíte vlevo. Dokonce i klíč do zámku strkáte naopak. Ovšem má snaha chodit po levém chodníku přišla vniveč, a tak chodím, jak se mi zachce, hlavně se ale pečlivě vyhýbám všem zuřivým cyklistům.

Tenhle chlápek s lotosovým květem v ruce mi každý den, když se vracím ze školy, říká, že už mám zabočit.

Před nádražím jsem konečně potkala proudy japonských středoškolaček, kterými se běžně prodírám půlku cesty k nádraží. Do školy jezdím dvěma vlaky, s přestupem na Šindžuku, asi největším tokijském dopravním uzlu. Jsou to sice vlaky, ale popravdě se nikterak neliší od metra, až na tu maličkou drobnost, že jezdí nad zemí. V Tokiu jezdí samozřejmě i metro a jiné dopravní prostředky, ale složitosti zdejší hromadné dopravy si nechám pro jiný článek. Teď jen jedna fotka z nádraží:

Právě odjel vlak. O pět minut později bylo nástupiště zaplněné.

Všimli jste si, jak ti lidé stojí v pravidelných rozestupech? Na nástupišti jsou totiž značky v místech, kde, když zastaví vlak, jsou dveře. Dokonce jsem tam našla namalovanou i poznámku o tom, kde jsou umístěna prioritní sedadla, aby je nějaká stařenka s hůlkou nemusela hledat až ve vlaku. A ano, je nezbytné, se k té značce co nejdřív postavit, protože pokud je člověk až na konci řady, už se do vlaku nemusí narvat (to je myslím jediné vhodné slovo k činnosti, která se děje u vlakových dveří v období dopravní špičky).

Další fotky už jsou z cesty z vlaku do školy, která mi taktéž trvá okolo 15 minut.

Jeden z vlaků na trati Jamanote, která obkružuje centrum města. Vlaky ve stanicích na této trati staví asi každé dvě minuty. A samozřejmě nezbytná kola.

Občas se řídím zásadou, že stačí jít s davem a ten mě dovede, kam potřebuji. Bohužel to platí tak v polovině případů. Ale na nejbližší nádraží vás dovede vždycky.

Kousek od nádraží už zase vcházím do poměrně klidné čtvrti:

Ale staví se všude. A opakování z japonštinářských skript:

Safety first.

O kousek dále už začíná být okolní prostředí zajímavější:

Hřbitov

A hned vedle malý chrám:

A o 200 metrů dál o trošku větší svatyně:

Místo očisty.

Pak člověk přejde silnici, jde dvě minuty a ocitne se na takovéhle křižovatce:

No a cíl cesty? Ten je tady:

A na co se můžete těšit v příštích dílech?

Ukážeme si, co se skrývá za červenou bránou, odtajníme některé zapeklitosti tokijského dopravního systému a také budeme přemýšlet nad tím, zda jsou japonské sladkosti jen na okrasu či se dají jíst.