Kjúšú, den druhý

Druhý den již bylo načase poznat samotné město Kumamoto. Nejprve jsme vyrazily do parku Suizendži (水前寺公園). Jedná se o krajinářský park, který má znázorňovat starou cestu Tókaidó, vinoucí se z Eda (alias dřívějšího Tokia) do Kjóta. Všude v parku jsou tak vymodelované kopečky, tu a tam umně vytvarovaná borovice a hlavně jezero, v němž žije spoustu kaprů koi a nad nímž se vypínají zakulacené můstky.

Park jsme měly de facto samy pro sebe, ač se už blížila desátá dopolední. Navíc nízké sluníčko vytvořilo krásné stíny, a tak nic nebránilo tomu, abych pořídila hromadu fotek, jejichž záplava následuje.  Kromě slunce na obloze je v parku ještě jedno, stylizované, které je ve znaku svatyně Izumi, jež je rovněž součástí parku.

Při východu z parku jsme narazily na kumamotské speciality, takže se nedalo nic dělat a musely jsme je všechny hned vyzkoušet. První bylo ikinari dango, horký knedlíček s velkým kusem sladké brambory a anko pastou uvnitř. Druhou byl poměrně zvláštní karaši renkon, lotosový kořen plněný pastou z hořčice a wasabi, obalený v těstíčku. Je výtečný, ale úspěšně protahuje dutiny a může být těžký na žaludek, takže je nutné ho jíst po troškách (a můžete hádat třikrát, kdo tohoto upozornění nedbal a dal si hned celý kus naráz).

Cestou v tramvaji nás zaujal název zastávky Miso tendžin mae 味噌天神前, doslova Před nebeskou svatyní miso. Ano, té pasty miso, co se dává do polévky misoširu a získává se fermentací sójových bobů. Vystoupily jsme a vydaly se zmíněnou svatyni hledat. Byla však tak maličká, že nás plán získat zajímavý gošúin* nebo mističku miso zůstal nenaplněn. Možná jsme se měly osmělit a požádat o razítko strážníka ze sousední budky.

Poté už jsme zamířily k největší chloubě Kumamota, k místnímu hradu. Japonské hrady jsou především impozantní pevnosti, vevnitř toho však k vidění moc není. Rozhodně však stojí za to vyšplhat se na hradní věž a rozhlédnout se po krajině. Po slezení jsme pak za odměnu dostaly origami složené do tvaru helmice.

Pomalu se nachýlil náš čas v Kumamotu, proto jsme se vydaly najít něco k obědu. Skončily jsme v tom samém podniku jako první večer, tak dobrý měli don. A i já jsem tentokrát podlehla místnímu gjúdonu (a vlastně vypadal stejně jako ojakodon, jen místo kuřecího bylo hovězí).

Velký oběd jsme pak šly vytrávit procházkou k řece, která se pravděpodobně jmenovala Širokawa (Bílá řeka), ale zůstal jí pracovní název Kumamotogawa. Posléze jsme si vyzvedly bagáž z hotelu a vydaly se autobusem na tříhodinovou cestu do Takačihó. Ani cesta nebyla bez zajímavosti, zahlédly jsme kouřící sopku Aso a přesvědčily se tak, že byl dobrý nápad škrtnout ji z našeho itineráře.

Po příjezdu do Takačihó jsme nejprve trochu bloudily, než jsme našly náš hotel. Přeci jen po setmění rapidně klesá schopnost číst znaky, obzvláště v horském městečku, které si na takové věci jako směrovky moc nepotrpí. Do správného hotelu jsme však dorazily včas na to, abychom stihly taneční představení jokagura v místní svatyni.

Tance jokagura se konají v Takačihó v průběhu zimy na počest bohům a jsou prosbou o dobrou úrodu na příští rok. Představení, které jsme viděly, se skládalo ze čtyř částí, z nichž první tři se věnovaly mýtu o bohyni slunce Amaterasu. Ta měla zlomyslného mladšího bratra Susanóa, který ji neustále prováděl naschvály. Když to došlo tak daleko, že stáhnul Amaterasiny koně z kůže a zničil její zahrádku, Amaterasu se naštvala a zavřela se v jeskyni, což znamenalo, že na zemi nastala tma. Proto se před jeskyní shromáždily ostatní bohové a snažili se Amaterasu vylákat ven pomocí zpěvu a tance.

Poslední část představení se poté věnovala bohům Izanagimu a Izanami, kteří měli stvořit japonské ostrovy. Scéna v přestavení však byla věnovaná tomu, jak společně připravovali sake, Izanagi se opil, tancoval s obecenstvem, manželka mu vyprášila kožich a nakonec ho uložila do postele.

Nazítří jsme se vydaly obhlédnout kromě jiného i zmíněnou jeskyni, ale o tom zas příště.

Kjúšú, den první

Ač to tak vůbec nevypadalo, byl Štědrý den. Letos strávený velmi netradičně, protože byl zároveň dnem, kterým započal náš týdenní výlet po Kjúšú.

V předvečer Štědrého dne jsme přiletěly na kumamotské letiště a ubytovaly se ve městě slovutného Kumamona. Po báječné večeři (ojakodon a tisíc dalších mističek naplněných občas bůhvíčím, přesto vším dobrým) jsme šly rovnou spát, na prozkoumávání města byl čas později.

Původně maskot kumamotské prefektury, nyní dosahuje mezinárodní slávy.V Kumamotě je Kumamon opravdu všude, včetně vánočního osvětlení. zdroj obrázku

Ráno jsme se vydaly do Janagawy, kterou jsme překřtily na město zázraků. Hlavním cílem bylo kawakudari, projíždění se lodičkou po spletitých městských kanálech. V zimních měsících jsou navíc lodičky vybaveny kotacu, malými kamínky s dekou přes ně, takže po celou dobu hodinové projížďky bylo příjemně teplo.

Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistily, že pojedeme na loďce dost prostorné pro deset lidí samy ve dvou. Nutno říct, že to vůbec nebylo na škodu. Naším lodivodem se stal usměvavý starý pán, který sám o sobě mluvil jako o odžísanovi. Stál na zádi loďky a zatímco nás odpichoval bidlem, hovořil o krásách Janagawy, které jsme míjeli. Smuteční vrby, které daly Janagawě jméno, citrusové stromy, místní svatyni, domky starých samurajů a taky domek samotného odžísana. Proplouvali jsme pod mosty tak nízkými a úzkými, že byl div, že jimi loďka projížděla bez jediného zaškobrtnutí a odžísan neztratil svůj slaměný klobouk. Také jsme v jeho podání vyslechly tři místní písničky - i tím zpěvem byl nadaný.

Spící kappa

Jeden z těch vyšších mostů

S odžísanem, bohužel bez klobouku

Hodina uběhla až nepříjemně rychle a bylo na čase vystoupit. Rozloučily jsme se s odžísanem a vydaly se hledat nějaké místo, kde bychom pojedly. Objevily jsme malý, na první pohled omšelý krámek, o kterém jsme si zprvu myslely, že je zavřený. Stačilo však pořádně vzít za kliku a mohly jsme jít vstříc dalšímu zázraku dnešního dne.

Vevnitř jsme objevily úslužnou hostinskou, která nám nabídla místní specialitu, úhoře (přesněji unagi seiro muši, kdybyste potom pátrali). Takže jsem nakonec měla o Štědrý den rybu i tady. Úhoř byl ovšem o dost chutnější než tradiční kapr.

Miška, která ryby nemusí, požádala o něco jiného a byl jí nabídnut tepan. Ač netušila, o co jde, rozhodla se, že to zkusí, a risk se jí vyplatil. Pan domácí za chvíli přinesl misky se zeleninou a masem, které začal házet na mezitím roztopenou železnou desku na našem stole. Při čekání na úhoře jsem dostala trochu ochutnat a tepan byl vynikající. Pán se nás stále na něco vyptával, pak se zeptal, jestli by k tomu nebyl dobrý chleba. Když Miška odpověděla, proč ne, pán se po chvíli vytratil. Když se vrátil, s údivem jsme zjistili, že byl pro chleba v obchodě, protože na stůl postavil celý balíček v původním balení.

Já už jsem netrpělivě čekala na úhoře, který se dělal poněkud déle, protože se neúprosně blížila doba, kdy pro nás měl přijet domluvený autobus, aby nás odvezl zpět k nástupnímu místu lodiček. Úhoř přišel, spolu s paní, která se tak stala jediným dalším zákazníkem podniku a zároveň osobou klíčovou pro další běh událostí. Ještě před úhořem mi bylo přineseno misoširu, tak netypicky husté a hutné, že by samo o sobě stačilo jako menší oběd. Obě jídla jsem do sebe poněkud posmutněle naházela, protože by zasloužila lepší pozornost, a utíkaly jsme na autobus.

A dorazily jsme o tři minuty pozdě. Zatímco jsme nad mapou rozmýšlely, zda se vydat na nádraží pěšky (přeci jen to bylo hodinu cesty loďkou), přišel se optat hostinský, zda-li je vše v pořádku. Pořád jsme doufaly, že autobus třeba ještě přijede, a tak jsme žádný problém nepřiznaly. Nakonec jsme se rozhodly zkusit najít nejbližší zastávku MHD, přestože jsme si nebyly jisté, jestli v Janagawě městská doprava vůbec existuje.

Sotva jsme vyšly, dohnal nás hostinský a vedl nás k blízkému domku, kde už čekala zmíněná paní z hostince s autem, s tím, že nás na nádraží odveze. Po setkání s těmito lidmi se nám zpátky do Tokia chtělo ještě méně, ještě že nás návrat čekal až za týden.

Když jsme se vrátily do Kumamota, navštívily jsme jednu z tamních svatyní a v rámci ní objevily miniaturní svatyňku zasvěcenou bohovi Inarimu, kterou strážily dvě lišky, jeho poslové.

Poté jsme se vydaly splnit poslední úkol dne: sehnat jahodový dort. Ten je spolu s kuřetem z KFC (neptejte se proč) tradičním japonským jídlem o Štědrý večer. Přestože nechápu, proč je vánočním dezertem obyčejný piškotový dort se šlehačkovým krémem a několika kousky naprosto nesezónních jahod, i kousek pocházející z pouhého kombini byl moc chutný a stal se báječným zakončením celého dne.