Secubun aneb Házet sóju na čerty

Minulý týden ráno mě na Googlu pozdravilo tohle logo a já si vzpomněla, že už pár týdnů potkávám v obchodech zvláštně balené pytlíčky sójových bobů.

zdroj obrázku

3. února byl totiž svátek zvaný secubun 節分. Znaky znamenají dělení, resp. střídání ročních období. Podle starého lunárního kalendáře začíná na začátku února jaro, jeho první den, který letos připadl na 4. února, se označuje jako  tzv. riššun 立春 a secubun se slaví v jeho předvečer.

Během tohoto svátku chodí lidé po domě, rozhazují pražené sójové boby a křičí oni wa soto, fuku wa uči, tedy čerti ven, štěstí dovnitř. Tento rituál rozhazování bobů se nazývá mamemaki. Dospělí natáhnou masku čerta a nechávají se zasypávat zmíněnými boby, které po nich s gustem házejí děti. Poté by měl každý sníst počet sójových bobů odpovídající jeho věku, což mu zajistí další rok dobrého zdraví.

zdroj obrázku

Jedná se vlastně o obdobu českých Hromnic (2. února), kdy se pálí jmelí a další pozůstatky zimy, aby byli odehnáni démoni  a v domě se drželo štěstí. Také můžeme tento svátek přirovnat k pálení Morany, které má podobný význam, ale odehrává se až později z jara.

Dříve se secubun podobal našim svátkům ještě více. Ve 13. století bylo rozšířeným opatřením proti démonům pálení smrdutých hlav sardinek. To doprovázel kouř z hořícího dřeva a hluk bubnů. Dodnes jsou hlavy sardinek napíchnuté na větvičce cesmíny k vidění jako dekorace provázející oslavy secubunu.

zdroj obrázku

Kromě domovů se secubun oslavuje i ve svatyních a chrámech, kde je po celý den mnoho k vidění, včetně zápasů sumó a dalších tradičních zábav. Navíc jsou i zde rozhazovány sójové boby a návštěvníci se je snaží chytit, aby získali štěstí. Používané sójové boby jsou v japonštině nazývány fuku mame - boby štěstí.

Další tradicí vázající se k dnešnímu dni je pojídání ehó maki 恵方巻き, doslova rolky směřující ke štěstí, což je typ suši, konkrétněji futomakizuši (tlusté umotané suši), kdy se rolka nenakrájí, jak je tomu běžně zvykem, ale pojídá se v celku. Tento zvyk pochází původně z Ósaky, ale viděla jsem tyto rolky i zde v Tokiu. Náplní ehó maki je sedm surovin, které jsou považovány za symboly štěstí, např. úhoř či houby šítake. Navíc by měl člověk toto suši jíst s tváří otočenou tím směrem, který je ten rok považován za šťastný - letos je to jihozápad.

zdroj obrázku

Zdroje:
http://www.japan-guide.com/e/e2285.html
http://www.jnto.go.jp/eng/attractions/event/traditionalevents/a70a_fes_setsubun.html
http://www.kyotoguide.com/ver2/event/event%20archive2-.htm

Kjúšú, den čtvrtý

Když jsme v pátek pozdě večer dorazily do hostelu v Aošimě, všimla jsem si DVD, které měl hostitel položené na stolku. Mělo na sobě nápis: Welcome to Miyazaki - other than your ordinary Japan, a sobota potvrdila, že prefektura Mijazaki není jen tak obyčejný kus Japonska.

V Takačihó, které je také součástí mijazacké prefektury, bylo to, co od Japonska očekáváte: hory, svatyně, bambusová houští, svatyně. Stačí přejet 3 hodiny do hlavního města Mijazaki, potažmo do Aošimy, která je, co by kamenem dohodil, a ocitnete se na dovolené ve Středozemí. Palmy, pískové pláže. A svatyně. Pořád jsme přeci v Japonsku.

Udo džingú

Aošima je navíc rájem surfařů a bylo to znát i na zařízení našeho hostelu, který byl ve zřetelně karibském stylu, ovšem s ponechanými japonskými prvky. Jednou z těch japonských věcí, které zůstaly, byla wašicu, tedy místnost s klasickými proutěnými rohožemi. Už jsem se s nimi setkala ve škole, kde je v nich vyučován čajový obřad, ovšem poprvé jsem v ní spala - na nádherně měkkém futonu. Od té chvíle mám jasno, chci jednu domů! Jen se nemůžu rozhodnout, jestli jako ložnici nebo místnost pro podávání čaje.

Po dobrém spánku jsme se vydaly na Aošimu. Počkat, neříkala jsem, že hostel byl v Aošimě? Aošima je malé městečko na pobřeží a je pojmenované podle ostrůvku Aošima, s kterým je spojeno mostem. A my se vydaly na tento ostrov. Ranní větřík od moře byl krásně osvěžující a šplouchající vlny tak podmanivé, že se mi ani nechtělo do místní svatyně, hlavní místní atrakce.

Nakonec jsme si tam zašly nechat namalovat gošúin a poté se věnovaly sbírání mušliček do té doby, než nám jel autobus směrem k další svatyni, jménem Udo džingú. Ano, cestování po Japonsku je z velké části cestování po svatyních. Tahle však byla zajímavá tím, že byla vybudovaná přímo na útesu nad mořem a nabízela tak dramatickou podívanou.

Samotná svatyně se schovává v jeskyni.

Potkaly jsme i svatební průvod. Zde oddávající mnich a miko,
v pozadí ženich. Nevěsta se schovává za mnichem.

Když jsme se dosyta vynadívaly na vlny bijící o útesy, prošli jsme na zpátek apokalyptickým tunelem a nasedly na autobus v opačném směru, který nás tentokrát odvezl až do města Mijazaki. A protože je Mijazaki velké a dostat se hromadnou dopravou kamkoliv trvá poměrně dlouho, zvládly jsme navštívit pouze park Heiwadai. A to jen letmo.

K apokalyptickému zážitku přispěl i silný vítr, který v tunelu dul.

Nejprve jsme musely zdolat několik schodišť a poté už se před námi otevřela pláň, v jejímž středu stála raketa. Tedy Mírová věž. Postavená v roce 1942.

Ta ovšem nebyla důvodem, proč jsme se sem plahočily. Ten ležel o kousek vedle. Lesík s hliněnými soškami zvanými haniwa. Tyto sošky pochází z období Kofun (cca 3. - 6. stol.), tudíž na originály se raději zajděte podívat do národního muzea, mijazacké kopie však byly zdařilé a dodávaly lesíku krásnou atmosféru.

Tak, dvacet minut určených na prohlídku parku vypršelo a honem zpátky na autobusové nádraží. Tam na nás už čekal autobus, jež nás odvezl přes celé Kjúšú zase zpět na západní pobřeží, do městečka Izumi, kde poprvé plán výletu naprosto selhal. Ale o tom zas příště.

Kjúšú, den třetí

Ráno v Takačihó jsme se nejprve vydaly autobusem do blízkého Ama no Iwato, kde je několik svatyní zasvěcených bohyni Amaterasu a také již minule zmiňovaná jeskyně, v níž se Amaterasu schovávala. Nejprve jsme navštívily nejvzdálenější svatyni, jménem Ama no Jasugawara. Opět jsme měly štěstí a svatyni schovanou pod skálou při řece si prohlédly bez dalších turistů.

Při zpáteční cestě na nás z jednoho z krámků vykoukla stařenka a nabídla nám čaj uvařený z hub šítake. Zní to zvláštně, byl zvláštní, dokonce poněkud slaný, ale kupodivu mi chutnal. Protože se blížilo poledne a oběd byl v nedohlednu, objednala jsem si senzai, sladkou polévku z fazolí azuki, v které plavalo obrovitánské moči. A určitě jsem ji nejedla naposled.

Poté jsme si šly prohlédnout hlavní svatyni. Abychom viděly slavnou jeskyni, bylo nutné požádat mnicha, jestli by nám neotevřel vrátka a nešel s námi. Mnich tak ochotně učinil, předtím nám však musel zamávat nad hlavou hůlkou s bílými fáborky. Běžná šintoistická očista v podobě opláchnutí rukou a úst zřejmě není pro pohled na svatosvatou jeskyni dostačující. Poté jsme byly vpuštěny dovnitř a oblaženy pohledem na zarostlé údolí, na jehož protější straně se dala v porostu jen letmo tušit díra ve skále.

Svatyně je tak stará, že už po ní roste nejen mech, ale i stromy.

Přípravy na oslavu Nového roku už byly v plném proudu.

A zásoby sake už také dorazily.

Druhým cílem dne byl kaňon Takačihó, či spíše řečeno kaňonek, abyste si nepředstavovali Grand Canyon. Každopádně je to průrva v zemi s nádherně blankytnou vodou, peřejemi a vodopádem, co si přát víc. Podle většiny mapek, které jsme měly k dispozici, to však vypadalo na pěknou tůru, proto jsme byly poměrně překvapeny, když jsme celou trasu překonaly za půl hodiny i s nezbytnými fotografickými zastávkami co dva metry.

Na konci procházky jsme si chtěly dojít na tzv. nagaši sómen alias létající nudle, které kloužou po skluzavce a lidé je chytají hůlkami, ale podnik je bohužel otevřený jen v létě. Na základě nabídky, která obsahovala kuřecí nanban, mijazackou specialitu, jsme se však nechaly zlákat do vedlejší restaurace. A rozhodně jsme si nevybraly špatně!

Kamarádka zůstala u zmiňovaného nanbanu, který se nakonec ukázal být přírodním řízkem přelitým omáčkou, podobné tatarské. Já se rozhodla pro jídlo, jehož dlouhý název už si nepamatuji, ale šel by přeložit zhruba jako hrnec se zeleninou, masem a tófu. A začalo představení: nejprve mi přinesli hořák, na který postavili hrnec s něčím, co se nejvíce blížilo polévce. Poté následovalo plno různých mističek: zelenina, nudle, maso, tófu, nakládaná zelenina, rýže, salát a v jedné misce se dokonce kutálelo syrové vajíčko.

Misek bylo tolik, že se ani nevešly na jednu fotku.

Velký oběd jsme vytrávily při zpáteční procházce podél "kaňonu", tentokrát jsme však došly až ke dvěma vysokánským mostům. Pomalu jsme se přesunuly nazpět do města a protože nám už nezbylo než jen čekat na autobus, zkusily jsme štěstí a vyptaly se na dřívější spoj. Podle internetu jezdily autobusy asi čtyřikrát za den, na autobusovém nádraží jsme zjistily, že jezdí cca desetkrát. Štěstí nám přálo, a tak jsme se o dvě hodiny dříve vydaly směrem na Aošimu a mijazacké pobřeží, které nám nazítří ukázalo zas trochu jinou tvář Japonska.

A ano, skrývá se tam i třetí most.