O Japoncích a dešti

Japonci mají pro déšť tolik slov jako Eskymáci pro sníh.

To už myslím napovídá, že vztah Japonců k dešti je čímsi speciální. Dneska bych se však chtěla věnovat především tomu, jak skvěle jsou Japonci na déšť vybaveni.

Začněme přípravou: předpovědí počasí. Nepřestává mě udivovat, jak propracované jsou stránky Japonské meteorologické agentury. Zvlášť, když si uvědomím, že je to anglická verze stránek (když se dívám na anglickou verzi stránek Českého hydrometeorologického úřadu, vidím jen půlku informací, co v české verzi, a spousta informací zůstává v češtině). Kromě předpovědi běžného počasí tam najdete třeba předpovědi a pohyb tajfunů, vulkanickou aktivitu, podrobné informace o zemětřesení nebo systém varování před nepříznivým počasím (pravdou zůstává, že většinu z těchto věcí v Evropě nepotřebujeme). Pokud zvládáte japonštinu, dobré jsou i stránky od Yahoo Japan, kde najdete dokonce i obrázky, které ukazují, zda si vzít brýle či raději deštník nebo jestli dnes uschne vyprané prádlo.

Pokud jste dnes pověsili prádlo hned ráno, tak pravděpodobně uschne. Raději si s sebou vezměte skládací deštník (zrovna neprší, takže nemusíte vystřelovací, ale déšť je pravděpodobný). A co se týče sluníčka, dneska se těžko spálíte.

Samozřejmě, propracovanost stránek by byla k ničemu, kdyby byly předpovědi nespolehlivé. K tomu můžu říct jen jedno: déšť mě bez deštníku zastihl zatím jen dvakrát. Vždycky, když jsem se ráno nepodívala na předpověď.

Přemýšlíte, jestli jsem moc zmokla? Ne, jen mám teď o dva deštníky víc. Cože, kupovat si nový　deštník kvůli jedné cestě deštěm? V Čechách bych to pravděpodobně ani nezvažovala, ale v Japonsku jsou levné vystřelovací deštníky brány jako spotřební zboží a prodávají na každém rohu. Dokonce i ve školním knihkupectví.

zdroj

Takovýto obyčejný deštník seženete i za 200 jenů (cca 40 korun). A jejich průhlednost je vážně praktická.

Japonci mají ve velké oblibě vystřelovací deštníky, což s sebou přineslo další vynálezy. Před každým obchodem, restaurací či školou je stojan na deštníky, aby lidi nezamokřili podlahu uvnitř. Před menšími obchody bývá obyčejná nádoba, před většími mají stojan s dírami pro jednotlivé deštníky.

 

zdroj                                                         zdroj

V místech, kde se očekává velký nával lidí, mají dokonce uzamykatelné stojany na deštníky. Třeba v Národním muzeu.

zdroj

A pokud se bojíte, že by vám někdo mohl ukradnout deštník, zatímco v obchodě přemýšlíte, co koupit k obědu, nebojte, i na to Japonci mysleli. (Ovšem pravděpodobnost krádeže čehokoliv v Japonsku je asi na úrovni pravděpodobnosti toho, že v Tokiu ani jednou nezabloudíte). Pokud si chcete vzít deštník s sebou a zároveň nezamokřit podlahu, použijte tenhle přístroj, v japonštině nazývaný kasapon 傘ポン:

zdroj

Jednoduše strčíte deštník dovnitř a přístroj ho obalí plastovým pytlíkem.

Další fascinující věc, na kterou jsem zatím během deštivých dní narazila, jsou plastové záclony obchodů, které vystavují část zboží venku, nebo restaurací s předzahrádkou.

zdroj

Během dohledávání informací k článku jsem našla další zajímavé informace o japonských deštnících. Dosud jsem se domnívala, že wagasa 和傘 (na obrázku) je jen slunečník, vzhledem k tomu, že je vyrobený z papíru. Tento papír je ovšem napuštěný olejem, aby byl voděodolný, tudíž wagasa slouží i jako deštník.

zdroj

Další překvapivou věcí je systém šibukasa 渋傘. Deštníky jsou volně umístěny ve městě (ve stojanech u obchodů, v metru a podobně) a člověk si je může zadarmo půjčit a vrátit zas někde jinde. Trochu to principem připomíná například česká rekola, jen bez nutnosti členství a zadarmo. A proč šibukasa? Systém je provozovaný v tokijské čtvrti Šibuja.

Setkali jste se během deštivých dní s něčím neobvyklým?

Slovníček deštníkový

傘建て kasatate stojan na deštníky

傘ポン kasapon výše zmiňovaný přístroj, kasa = deštník, pon = zvuk, který přístroj vydává

透明傘 tómei kasa průhledný deštník, často také nazývaný ビニール傘 binírugasa, podle vinylu, z kterého se tyto deštníky vyrábí

和傘 wagasa tradiční japonské slunečníky/deštníky vyráběné z olejem napuštěného papíru a bambusové konstrukce

Ranní špička

Vítejte ve hře Tókjó no denša.

Level 2014: Ranní špička. Návod k přežití.

aneb

Japonci jsou ohleduplný národ. Divá zvěř se z nich stává ve dvou případech: při jízdě na kole a ve vlakové ranní špičce.

Příprava na nástupišti

Svlékněte si potřebné vrstvy oblečení, zejména kabáty či mikiny. Nebojte, bude vám teplo. Máte-li dlouhé vlasy, rozhodně si je svažte, jinak o půlku přijdete (sama se divím, že ještě nejsem holohlavá). Postavte se spořádaně na značku a čekejte na příjezd vlaku. Vychutnejte si poslední okamžik klidu.

Boj začíná

Při zastavení vlaku se postavte ke straně dveří, ať vás nesvalí vystupující proud lidí. Když začne dav řídnout, okamžitě se začněte cpát dovnitř. Pokud jste se ve frontě na 10. a horší pozici, raději počkejte na další vlak. Hlášení dveře se zavírají berte vážně, vlak nepočká, až nastoupíte, (protože by nikdy neodjel). V případě, že se dveře automaticky nezavřou, přiběhne ekiin se světelným mečem červené barvy, kterým vás zdvořile, ale nekompromisně nacpe dovnitř.

Boj o pozice

Nenechte se natlačit k jakékoliv tyči, jinak z vás vymačká vnitřnosti. Rovněž pozice těsně u čarodějů, jimž se podařilo ukořistit místo k sezení, není zrovna výhodná. Mohli byste jim spadnout do klína. O úchyty na ruce nebojujte, lidská masa vás udrží dostatečně.

Obrana pozice

Na prvním místě chraňte svůj prostor k dýchání a nenechte si rozmačkat plíce. Na druhém se starejte o své zavazadlo, které pravděpodobně není tak tvárné jako vy a větší tlak by nemuselo přežít. Pokud je deštivý den a máte s sebou deštník (typicky obrovský průhledný vystřelovací), je o zábavu postaráno. Nepočítejte s tím, že byste udrželi vzpřímenou pozici a raději očekávejte ranní rozcvičku, dav vás protáhne do tvarů, o nichž zatím nevíte, že vůbec existují. Pokud jste zvládli vše předchozí a stojíte na obou nohách, máte téměř vyhráno.

Udržení pozice

K vyhrání tohoto levelu je zapotřebí udržet pozici alespoň třicet minut, což může být psychicky dosti náročné. Pomáhá zavřít oči a pokusit se zapomenout na to, kde jste. Případně můžete dohnat spánek, ramenní vycpávky okolo stojících sararímanů poslouží jako dobrý polštář.

Někteří nešťastní jedinci si dopřávají ještě bonusovou část tohoto levelu: stihnout vystoupit z vlaku na správné stanici, za účelem čehož profackují všechny okolo stojící naditou aktovkou. My, kteří vystupujeme na konečné, to naštěstí nemusíme řešit.

Pokud jste úspěšně prošli celým levelem, můžete se pustit do dalších, například Jak se neztratit v tokijském metru (bude následovat).

Při hraní se můžete inspirovat zde.

Hráčský slovníček

tókjó no denša = tokijský příměstský vlak, ale lze zahrnout i metro (celý systém je navzájem velice propojený)
ekiin = nádražní personál
sararíman = dosl. člověk, který dostává plat. Jakýkoliv zaměstnanec velké firmy nebo úředník v obleku.

Tajemství červené brány

Dneska se podíváme, co se skrývá za červenou bránou z prvního příspěvku. Když jí projdete, ze všeho nejdřív spatříte usměvavého vrátného, který vám pokyne gokigenjó  a bude po vás chtít průkazku, aby vás pustil dál. Průkazku čeho? Gakušúin džoši daigaku 学習院女子大学, alias Gakushuin Women's College, alias GWC, školy, ve které trávím nynější semestr.

A ano, jak napovídá název, jedná se o školu čistě dívčí. To by vám ostatně dostatečně ozřejmil pohled do aleje, jež vede od vrátnice ku škole, vždy plné krásně oblečených Japonek (zřejmě díky zvyku ze školní uniformy je výskyt sukní daleko vyšší než u nás). Stromy vysazené v aleji jsou z většiny sakury, pročež studentky na jaře zasypává růžový sníh. Popravdě, růžových je ve škole víc věcí: čajové šálky v jídelně, sešity či webové stránky. Dokonce i budovy jsou s přivřenýma očima růžové. Ale není se co divit, škola má růžový kvítek sakury ve svém znaku.

Když dojdeme na konec aleje, nejprve po levé straně spatříme malý parčík téměř pralesního vzhledu. Pak už se ovšem před námi objeví první školní budova, které však bylo do vínku dáno číslo 2. V té se nachází většina učeben, včetně wašicu, tedy místností v japonském stylu, kde probíhá například výuka čajového obřadu. Ale na první pohled nejvíc zaujmou eskalátory.

Projdeme-li průchodem v budově, otevře se nám výhled na nádvoří plné bílých stolečků v lehce francouzském stylu.

A takhle nádvoří vypadá v době školního festivalu:

Přes nádvoří přejdeme ke školní jídelně. Jídlo si vybereme podle plastových modelů a zaplatíme v automatu, který nám vydá lístek s názvem zvoleného jídla. Většina jídel se tu skládá z nudlí: rámen, soba, udon a deset dalších obměn. Zatím největší favorit: tempura soba. Ale kicune soba je taky dobrá (ano, opravdu tu existuje jídlo, co názvem připomíná liščího soba, ale zvířata byste v něm hledali marně).

Ani liška, ani sob, ale tanuki, protentokrát udon.

Pak jsou tu ještě jídla s rýží. Karé raisu, gokigenjó, wateišoku a pár dalších. Slovíčko gokigenjó je vůbec pro GWC symbolické: je to zdvořilejší verze pozdravu konničiwa, kterou lze potkat ve škole na každém kroku, v případě jídla znamená denně obměňované jídlo dne. Wateišoku se taky každý den mění, ale protože jde o variace na klasické japonské jídlo, vždy je součástí ryba, misoširu a nějaká nakládaná zelenina. A pozor, budou se vás ptát, jestli chcete rýži bílou nebo barevnou. Zatím jsem nezjistila, jak se přesně řekne ta druhá rýže, takže si říkám o bílou.

A v automatu s nápoji na výběr teplá či studená senča (autorka zvesela mává na hnědou břečku, jež v menze nazývají čajem). Kromě jídelny se tu nachází taky školní bufet, kde je největším hitem točená zmrzlina, u níž je každý týden obměňovaná příchuť (kromě klasické vanilky jsem zatím narazila na dýňovou zmrzlinu a na zmrzlinu s příchutí Apollo, což je japonská cukrovinka ve formě jahodové čokolády).

Když jsme se dosyta najedli, můžeme zamířit do protější budovy, kde má sídlo centrum pro zahraniční studenty. Tam sedí všichni ti dobří lidé, kteří se o nás starají. Krom toho tu je pár učeben a především kabinety, takže pšš, nerušit. Další části školního areálu jsou dosud neprozkoumané, zlehka jsem zatím nakoukla jen do knihovny a obchodu se školními suvenýry.

Doufám, že se vám prohlídka školy líbila! Příště se těšte na reportáž z hory Takao, kde jsme místo avizovaných opic potkali chobotnici.

Slovníček, tentokrát převážně gastronomický

rámen - tenké žluté nudle čínského původu. Často podávaný s vajíčkem, plátky masa, cibulkou či bambusem, ale podobně jako další nudle má mnoho obměn.

soba - tenké nudle z pohanky, která jim dodává tmavší zbarvení

udon - tlusté pšeničné nudle

tempura - zelenina, ryby nebo krevety obalené ve křupavém těstíčku, jídlo portugalského původu

kicune - liška, důležité stvoření japonských mýtů

kicune soba, popř. kicune udon - nudle, k nimž je přidaný tenký plátek praženého tofu zvaný aburaage, který má zlatavou barvu liščího kožíšku

tanuki - japonský příbuzný psíka mývalovitého, taktéž mající výsadní postavení v japonských bájích

tanuki udon, popř. tanuki soba - nudle s křupavým pufovaným sypáním na povrchu (trochu to připomíná křupavé kuličky, které v českých jídelnách přidávají do hrachovky). Tentokrát se nudle nejmenují podle zvířecího zbarvení, ale jednoduše podle toho, že je to prý tanukiho oblíbené jídlo.

misoširu - polévka z rybího vývaru, do které je přidána pasta z fermentovaných sójových bobů miso. Co se týče dalších přísad, je opět velice variabilní.

karé raisu - rýže s masem a kari omáčkou

senča - základní typ japonského zeleného čaje