Japonské sladkosti: k jídlu nebo na okrasu?

Sladkosti patří k japonské kuchyni stejně jako ke každé jiné, člověk by tu však rychle mohl nabýt dojmu, že jsou všechny jen z různě upravené rýže. Naštěstí to neplatí zdaleka o všech.

Abych odpověděla na otázku položenou v názvu: japonské sladkosti zcela určitě jedlé jsou, ne všechny však musí chutnat evropskému jazýčku zmlsanému čokoládou. Abych to trochu ujasnila, roztřídila jsem japonské sladkosti, souhrnně nazývané okaši お菓子, do několika kategorií. Budu psát však jen o těch, s kterými jsem se tu už setkala, takže výčet nebude rozhodně vyčerpávající.

Začnu hned těmi nejtradičnějšími zákusky, zvanými wagaši 和菓子 (doslova japonské sladkosti  - čekali jste něco jiného?)  Tyto zákusky se tradičně podávají při čajovém obřadu a mění se podle ročních období. Bývají velice umně zpracované. Nejčastěji se vyrábí z rýžové mouky, což je zřejmě jejich největší mínus: chutnají všechny stejně. Stejně nijace.

Tenhle zákusek jsme dostali na první hodině čajového obřadu a je zrovna příkladem sladkosti, jež je spíše na okrasu, přestože je určený k jídlu.

Ne, nejsou to buráky, ale fazolky adzuki.

Výjimka z pravidla. Nevyhlíží zrovna fotogenicky, ale chutnal mi víc než jiné zákusky z hodin čajového obřadu. Pravděpodobně proto, že pro tentokrát vynechali rýži. Hlavní ingrediencí se staly jedlé kaštany.

Kategorie číslo dvě: Rýže opět v hlavní roli

Tentokrát ve formě všelijakých knedlíčků. Nejčastěji se prodávají ve stáncích na ulici či v malých krámcích, ale není problém je najít v supermarketu. Zatím mě nezklamaly.

Takhle pěkně mi je vždy zabalí stařenka z krámku v naší ulici.

Vevnitř se skrývá anko dango あんこ団子. Dango jsou malé rýžové knedlíčky, zde napíchnuté na špejli a pečlivě schované pod vrstvou anka. Anko je sladká pasta z již výše zmiňovaných červených fazolek adzuki, kterou najdete v půlce japonských laskomin. Existuje několik druhů, jemná, hrubá, ve které zůstaly slupky fazolí, a narazila jsem i na verzi, ve které byly ponechány celé fazole.

Z podobného soudku jsem ještě ochutnala mitaraši dango 御手洗団子, které jsou polité sirupem ze sójové omáčky, mirinu a cukru.

A toto jsou jakigurimoči 焼き栗もち. Rýžové knedlíčky moči obalené v kaštanovém pyré a mírně opálené. Pravděpodobně podzimní specialita.

Třetí kategorie shrnuje tradiční sladkosti neobsahující rýži (možná). Prvním takovým pokrmem je dorajaki どら焼き. Dva nadýchané lívance slepené k sobě spoustou anka. Doporučuju.

Dále můžete narazit na taijaki 鯛焼き, běžně plněné buď ankem nebo pudinkem. Tradičně mají podobu rybky, já na ně narazila na hoře Takao (o té zas jindy) ve tvaru bájného tvora tengua 天狗(jazykové okénko: tudíž se jmenovaly tengujaki 天狗焼き a prodávaly se v tenguja 天狗屋, ano, sufix -ja se dá připojit vskutku za cokoliv). Jo, a jedí se horké.

Když už jsme byly na Takao, koupily jsme si ještě sušenky ve tvaru javorových listů. Takao je známé místo pro momidži 紅葉, pozorování podzimně zbarveného listí.

Poslední kategorie jsou pamlsky, které běžně koupíte v nejbližším kombini (z anglického convenience store, obchody podobné smíšenému zboží) nebo ve školním bufetu. Jestli už máte plné zuby rýže a anka, tak tyto obsahují čokoládu!

Nejprve moje nejoblíbenější, きのこの山, doslova hora houbiček.

Vyrábí se ještě ve dvou variantách, ve tvaru bambusových výhonků a ve tvaru pařezů. Bonus: z krabičky jde poskládat robot!

Tuhle plachetnici jsem si koupila, když jsem toužila po normální čokoládě. Takže jsem se pak trochu divila, když jsem ji otočila a našla tam zanořenou sušenku.

Pocky, tyčinky namočené v čokoládě, zná každý člověk alespoň trochu zasažený Japonskem. Tohle jsou midi Pocky a jsou obalené ve hmotě ze sladkých brambor.

A tyhle tyčinky jménem Toppo jsou takové Pocky naruby, čokoláda je totiž uvnitř.

A pokud se někdy dostanete do Tokia, tak se určitě stavte na Haradžuku a ochutnejte tamní obrovitánské kornouty z palačinek. Jsou plněné vším možným od obyčejné šlehačky s jahodami po dýňový cheesecake. Mají přes padesát druhů a od všech mají vystavené ve vitríně umělohmotné modely.

Nějaké návrhy, co bych měla ochutnat příště?