Kjúšú, den první

Ač to tak vůbec nevypadalo, byl Štědrý den. Letos strávený velmi netradičně, protože byl zároveň dnem, kterým započal náš týdenní výlet po Kjúšú.

V předvečer Štědrého dne jsme přiletěly na kumamotské letiště a ubytovaly se ve městě slovutného Kumamona. Po báječné večeři (ojakodon a tisíc dalších mističek naplněných občas bůhvíčím, přesto vším dobrým) jsme šly rovnou spát, na prozkoumávání města byl čas později.

Původně maskot kumamotské prefektury, nyní dosahuje mezinárodní slávy.V Kumamotě je Kumamon opravdu všude, včetně vánočního osvětlení. zdroj obrázku

Ráno jsme se vydaly do Janagawy, kterou jsme překřtily na město zázraků. Hlavním cílem bylo kawakudari, projíždění se lodičkou po spletitých městských kanálech. V zimních měsících jsou navíc lodičky vybaveny kotacu, malými kamínky s dekou přes ně, takže po celou dobu hodinové projížďky bylo příjemně teplo.

Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistily, že pojedeme na loďce dost prostorné pro deset lidí samy ve dvou. Nutno říct, že to vůbec nebylo na škodu. Naším lodivodem se stal usměvavý starý pán, který sám o sobě mluvil jako o odžísanovi. Stál na zádi loďky a zatímco nás odpichoval bidlem, hovořil o krásách Janagawy, které jsme míjeli. Smuteční vrby, které daly Janagawě jméno, citrusové stromy, místní svatyni, domky starých samurajů a taky domek samotného odžísana. Proplouvali jsme pod mosty tak nízkými a úzkými, že byl div, že jimi loďka projížděla bez jediného zaškobrtnutí a odžísan neztratil svůj slaměný klobouk. Také jsme v jeho podání vyslechly tři místní písničky - i tím zpěvem byl nadaný.

Spící kappa

Jeden z těch vyšších mostů

S odžísanem, bohužel bez klobouku

Hodina uběhla až nepříjemně rychle a bylo na čase vystoupit. Rozloučily jsme se s odžísanem a vydaly se hledat nějaké místo, kde bychom pojedly. Objevily jsme malý, na první pohled omšelý krámek, o kterém jsme si zprvu myslely, že je zavřený. Stačilo však pořádně vzít za kliku a mohly jsme jít vstříc dalšímu zázraku dnešního dne.

Vevnitř jsme objevily úslužnou hostinskou, která nám nabídla místní specialitu, úhoře (přesněji unagi seiro muši, kdybyste potom pátrali). Takže jsem nakonec měla o Štědrý den rybu i tady. Úhoř byl ovšem o dost chutnější než tradiční kapr.

Miška, která ryby nemusí, požádala o něco jiného a byl jí nabídnut tepan. Ač netušila, o co jde, rozhodla se, že to zkusí, a risk se jí vyplatil. Pan domácí za chvíli přinesl misky se zeleninou a masem, které začal házet na mezitím roztopenou železnou desku na našem stole. Při čekání na úhoře jsem dostala trochu ochutnat a tepan byl vynikající. Pán se nás stále na něco vyptával, pak se zeptal, jestli by k tomu nebyl dobrý chleba. Když Miška odpověděla, proč ne, pán se po chvíli vytratil. Když se vrátil, s údivem jsme zjistili, že byl pro chleba v obchodě, protože na stůl postavil celý balíček v původním balení.

Já už jsem netrpělivě čekala na úhoře, který se dělal poněkud déle, protože se neúprosně blížila doba, kdy pro nás měl přijet domluvený autobus, aby nás odvezl zpět k nástupnímu místu lodiček. Úhoř přišel, spolu s paní, která se tak stala jediným dalším zákazníkem podniku a zároveň osobou klíčovou pro další běh událostí. Ještě před úhořem mi bylo přineseno misoširu, tak netypicky husté a hutné, že by samo o sobě stačilo jako menší oběd. Obě jídla jsem do sebe poněkud posmutněle naházela, protože by zasloužila lepší pozornost, a utíkaly jsme na autobus.

A dorazily jsme o tři minuty pozdě. Zatímco jsme nad mapou rozmýšlely, zda se vydat na nádraží pěšky (přeci jen to bylo hodinu cesty loďkou), přišel se optat hostinský, zda-li je vše v pořádku. Pořád jsme doufaly, že autobus třeba ještě přijede, a tak jsme žádný problém nepřiznaly. Nakonec jsme se rozhodly zkusit najít nejbližší zastávku MHD, přestože jsme si nebyly jisté, jestli v Janagawě městská doprava vůbec existuje.

Sotva jsme vyšly, dohnal nás hostinský a vedl nás k blízkému domku, kde už čekala zmíněná paní z hostince s autem, s tím, že nás na nádraží odveze. Po setkání s těmito lidmi se nám zpátky do Tokia chtělo ještě méně, ještě že nás návrat čekal až za týden.

Když jsme se vrátily do Kumamota, navštívily jsme jednu z tamních svatyní a v rámci ní objevily miniaturní svatyňku zasvěcenou bohovi Inarimu, kterou strážily dvě lišky, jeho poslové.

Poté jsme se vydaly splnit poslední úkol dne: sehnat jahodový dort. Ten je spolu s kuřetem z KFC (neptejte se proč) tradičním japonským jídlem o Štědrý večer. Přestože nechápu, proč je vánočním dezertem obyčejný piškotový dort se šlehačkovým krémem a několika kousky naprosto nesezónních jahod, i kousek pocházející z pouhého kombini byl moc chutný a stal se báječným zakončením celého dne.