sobota 10. ledna 2015

Kjúšú, den druhý

Druhý den již bylo načase poznat samotné město Kumamoto. Nejprve jsme vyrazily do parku Suizendži (水前寺公園). Jedná se o krajinářský park, který má znázorňovat starou cestu Tókaidó, vinoucí se z Eda (alias dřívějšího Tokia) do Kjóta. Všude v parku jsou tak vymodelované kopečky, tu a tam umně vytvarovaná borovice a hlavně jezero, v němž žije spoustu kaprů koi a nad nímž se vypínají zakulacené můstky.



Park jsme měly de facto samy pro sebe, ač se už blížila desátá dopolední. Navíc nízké sluníčko vytvořilo krásné stíny, a tak nic nebránilo tomu, abych pořídila hromadu fotek, jejichž záplava následuje.  Kromě slunce na obloze je v parku ještě jedno, stylizované, které je ve znaku svatyně Izumi, jež je rovněž součástí parku.









Při východu z parku jsme narazily na kumamotské speciality, takže se nedalo nic dělat a musely jsme je všechny hned vyzkoušet. První bylo ikinari dango, horký knedlíček s velkým kusem sladké brambory a anko pastou uvnitř. Druhou byl poměrně zvláštní karaši renkon, lotosový kořen plněný pastou z hořčice a wasabi, obalený v těstíčku. Je výtečný, ale úspěšně protahuje dutiny a může být těžký na žaludek, takže je nutné ho jíst po troškách (a můžete hádat třikrát, kdo tohoto upozornění nedbal a dal si hned celý kus naráz).





Cestou v tramvaji nás zaujal název zastávky Miso tendžin mae 味噌天神前, doslova Před nebeskou svatyní miso. Ano, té pasty miso, co se dává do polévky misoširu a získává se fermentací sójových bobů. Vystoupily jsme a vydaly se zmíněnou svatyni hledat. Byla však tak maličká, že nás plán získat zajímavý gošúin* nebo mističku miso zůstal nenaplněn. Možná jsme se měly osmělit a požádat o razítko strážníka ze sousední budky.

Poté už jsme zamířily k největší chloubě Kumamota, k místnímu hradu. Japonské hrady jsou především impozantní pevnosti, vevnitř toho však k vidění moc není. Rozhodně však stojí za to vyšplhat se na hradní věž a rozhlédnout se po krajině. Po slezení jsme pak za odměnu dostaly origami složené do tvaru helmice.





Pomalu se nachýlil náš čas v Kumamotu, proto jsme se vydaly najít něco k obědu. Skončily jsme v tom samém podniku jako první večer, tak dobrý měli don. A i já jsem tentokrát podlehla místnímu gjúdonu (a vlastně vypadal stejně jako ojakodon, jen místo kuřecího bylo hovězí).

Velký oběd jsme pak šly vytrávit procházkou k řece, která se pravděpodobně jmenovala Širokawa (Bílá řeka), ale zůstal jí pracovní název Kumamotogawa. Posléze jsme si vyzvedly bagáž z hotelu a vydaly se autobusem na tříhodinovou cestu do Takačihó. Ani cesta nebyla bez zajímavosti, zahlédly jsme kouřící sopku Aso a přesvědčily se tak, že byl dobrý nápad škrtnout ji z našeho itineráře.

Po příjezdu do Takačihó jsme nejprve trochu bloudily, než jsme našly náš hotel. Přeci jen po setmění rapidně klesá schopnost číst znaky, obzvláště v horském městečku, které si na takové věci jako směrovky moc nepotrpí. Do správného hotelu jsme však dorazily včas na to, abychom stihly taneční představení jokagura v místní svatyni.

Tance jokagura se konají v Takačihó v průběhu zimy na počest bohům a jsou prosbou o dobrou úrodu na příští rok. Představení, které jsme viděly, se skládalo ze čtyř částí, z nichž první tři se věnovaly mýtu o bohyni slunce Amaterasu. Ta měla zlomyslného mladšího bratra Susanóa, který ji neustále prováděl naschvály. Když to došlo tak daleko, že stáhnul Amaterasiny koně z kůže a zničil její zahrádku, Amaterasu se naštvala a zavřela se v jeskyni, což znamenalo, že na zemi nastala tma. Proto se před jeskyní shromáždily ostatní bohové a snažili se Amaterasu vylákat ven pomocí zpěvu a tance.





Poslední část představení se poté věnovala bohům Izanagimu a Izanami, kteří měli stvořit japonské ostrovy. Scéna v přestavení však byla věnovaná tomu, jak společně připravovali sake, Izanagi se opil, tancoval s obecenstvem, manželka mu vyprášila kožich a nakonec ho uložila do postele.



Nazítří jsme se vydaly obhlédnout kromě jiného i zmíněnou jeskyni, ale o tom zas příště.

Žádné komentáře:

Okomentovat