Kjúšú, den třetí

Ráno v Takačihó jsme se nejprve vydaly autobusem do blízkého Ama no Iwato, kde je několik svatyní zasvěcených bohyni Amaterasu a také již minule zmiňovaná jeskyně, v níž se Amaterasu schovávala. Nejprve jsme navštívily nejvzdálenější svatyni, jménem Ama no Jasugawara. Opět jsme měly štěstí a svatyni schovanou pod skálou při řece si prohlédly bez dalších turistů.

Při zpáteční cestě na nás z jednoho z krámků vykoukla stařenka a nabídla nám čaj uvařený z hub šítake. Zní to zvláštně, byl zvláštní, dokonce poněkud slaný, ale kupodivu mi chutnal. Protože se blížilo poledne a oběd byl v nedohlednu, objednala jsem si senzai, sladkou polévku z fazolí azuki, v které plavalo obrovitánské moči. A určitě jsem ji nejedla naposled.

Poté jsme si šly prohlédnout hlavní svatyni. Abychom viděly slavnou jeskyni, bylo nutné požádat mnicha, jestli by nám neotevřel vrátka a nešel s námi. Mnich tak ochotně učinil, předtím nám však musel zamávat nad hlavou hůlkou s bílými fáborky. Běžná šintoistická očista v podobě opláchnutí rukou a úst zřejmě není pro pohled na svatosvatou jeskyni dostačující. Poté jsme byly vpuštěny dovnitř a oblaženy pohledem na zarostlé údolí, na jehož protější straně se dala v porostu jen letmo tušit díra ve skále.

Svatyně je tak stará, že už po ní roste nejen mech, ale i stromy.

Přípravy na oslavu Nového roku už byly v plném proudu.

A zásoby sake už také dorazily.

Druhým cílem dne byl kaňon Takačihó, či spíše řečeno kaňonek, abyste si nepředstavovali Grand Canyon. Každopádně je to průrva v zemi s nádherně blankytnou vodou, peřejemi a vodopádem, co si přát víc. Podle většiny mapek, které jsme měly k dispozici, to však vypadalo na pěknou tůru, proto jsme byly poměrně překvapeny, když jsme celou trasu překonaly za půl hodiny i s nezbytnými fotografickými zastávkami co dva metry.

Na konci procházky jsme si chtěly dojít na tzv. nagaši sómen alias létající nudle, které kloužou po skluzavce a lidé je chytají hůlkami, ale podnik je bohužel otevřený jen v létě. Na základě nabídky, která obsahovala kuřecí nanban, mijazackou specialitu, jsme se však nechaly zlákat do vedlejší restaurace. A rozhodně jsme si nevybraly špatně!

Kamarádka zůstala u zmiňovaného nanbanu, který se nakonec ukázal být přírodním řízkem přelitým omáčkou, podobné tatarské. Já se rozhodla pro jídlo, jehož dlouhý název už si nepamatuji, ale šel by přeložit zhruba jako hrnec se zeleninou, masem a tófu. A začalo představení: nejprve mi přinesli hořák, na který postavili hrnec s něčím, co se nejvíce blížilo polévce. Poté následovalo plno různých mističek: zelenina, nudle, maso, tófu, nakládaná zelenina, rýže, salát a v jedné misce se dokonce kutálelo syrové vajíčko.

Misek bylo tolik, že se ani nevešly na jednu fotku.

Velký oběd jsme vytrávily při zpáteční procházce podél "kaňonu", tentokrát jsme však došly až ke dvěma vysokánským mostům. Pomalu jsme se přesunuly nazpět do města a protože nám už nezbylo než jen čekat na autobus, zkusily jsme štěstí a vyptaly se na dřívější spoj. Podle internetu jezdily autobusy asi čtyřikrát za den, na autobusovém nádraží jsme zjistily, že jezdí cca desetkrát. Štěstí nám přálo, a tak jsme se o dvě hodiny dříve vydaly směrem na Aošimu a mijazacké pobřeží, které nám nazítří ukázalo zas trochu jinou tvář Japonska.

A ano, skrývá se tam i třetí most.