Kjúšú, den čtvrtý

Když jsme v pátek pozdě večer dorazily do hostelu v Aošimě, všimla jsem si DVD, které měl hostitel položené na stolku. Mělo na sobě nápis: Welcome to Miyazaki - other than your ordinary Japan, a sobota potvrdila, že prefektura Mijazaki není jen tak obyčejný kus Japonska.

V Takačihó, které je také součástí mijazacké prefektury, bylo to, co od Japonska očekáváte: hory, svatyně, bambusová houští, svatyně. Stačí přejet 3 hodiny do hlavního města Mijazaki, potažmo do Aošimy, která je, co by kamenem dohodil, a ocitnete se na dovolené ve Středozemí. Palmy, pískové pláže. A svatyně. Pořád jsme přeci v Japonsku.

Udo džingú

Aošima je navíc rájem surfařů a bylo to znát i na zařízení našeho hostelu, který byl ve zřetelně karibském stylu, ovšem s ponechanými japonskými prvky. Jednou z těch japonských věcí, které zůstaly, byla wašicu, tedy místnost s klasickými proutěnými rohožemi. Už jsem se s nimi setkala ve škole, kde je v nich vyučován čajový obřad, ovšem poprvé jsem v ní spala - na nádherně měkkém futonu. Od té chvíle mám jasno, chci jednu domů! Jen se nemůžu rozhodnout, jestli jako ložnici nebo místnost pro podávání čaje.

Po dobrém spánku jsme se vydaly na Aošimu. Počkat, neříkala jsem, že hostel byl v Aošimě? Aošima je malé městečko na pobřeží a je pojmenované podle ostrůvku Aošima, s kterým je spojeno mostem. A my se vydaly na tento ostrov. Ranní větřík od moře byl krásně osvěžující a šplouchající vlny tak podmanivé, že se mi ani nechtělo do místní svatyně, hlavní místní atrakce.

Nakonec jsme si tam zašly nechat namalovat gošúin a poté se věnovaly sbírání mušliček do té doby, než nám jel autobus směrem k další svatyni, jménem Udo džingú. Ano, cestování po Japonsku je z velké části cestování po svatyních. Tahle však byla zajímavá tím, že byla vybudovaná přímo na útesu nad mořem a nabízela tak dramatickou podívanou.

Samotná svatyně se schovává v jeskyni.

Potkaly jsme i svatební průvod. Zde oddávající mnich a miko,
v pozadí ženich. Nevěsta se schovává za mnichem.

Když jsme se dosyta vynadívaly na vlny bijící o útesy, prošli jsme na zpátek apokalyptickým tunelem a nasedly na autobus v opačném směru, který nás tentokrát odvezl až do města Mijazaki. A protože je Mijazaki velké a dostat se hromadnou dopravou kamkoliv trvá poměrně dlouho, zvládly jsme navštívit pouze park Heiwadai. A to jen letmo.

K apokalyptickému zážitku přispěl i silný vítr, který v tunelu dul.

Nejprve jsme musely zdolat několik schodišť a poté už se před námi otevřela pláň, v jejímž středu stála raketa. Tedy Mírová věž. Postavená v roce 1942.

Ta ovšem nebyla důvodem, proč jsme se sem plahočily. Ten ležel o kousek vedle. Lesík s hliněnými soškami zvanými haniwa. Tyto sošky pochází z období Kofun (cca 3. - 6. stol.), tudíž na originály se raději zajděte podívat do národního muzea, mijazacké kopie však byly zdařilé a dodávaly lesíku krásnou atmosféru.

Tak, dvacet minut určených na prohlídku parku vypršelo a honem zpátky na autobusové nádraží. Tam na nás už čekal autobus, jež nás odvezl přes celé Kjúšú zase zpět na západní pobřeží, do městečka Izumi, kde poprvé plán výletu naprosto selhal. Ale o tom zas příště.